Ondřej Boháč z IPR: Doufám, že do Prahy se jednou budou lidi jezdit dívat na víc, než na barokní kostely

Otázka umění ve veřejném prostoru není jen tématem umělců nebo architektů. Velkou roli v něm hraje politika, která o podobě našeho okolí rozhoduje zdaleka nejsilněji. Ondřej Boháč, ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje, má poměrně jasno v tom, jak by se některými hluchými místy dalo hýbat, jak ale sám říká, není a nebude to jednoduché. „Zdědili jsme město s rozsáhlou historií, což politiky často paralyzuje v tom se posouvat dál. Platí tu heslo, že kdo nic nedělá, nic nezkazí,” vysvětluje.

QA: V naší studii se věnujeme mimo jiné umění ve veřejném prostoru – tomu proč ho potřebujeme i jak ho do něj dostávat. Pokud bych tu samou otázku položila vám, co mi odpovíte? Proč jako společnost potřebujeme umění ve veřejném prostoru?

OB: To je stejná otázka, jako kdybyste se zeptala, jestli vůbec potřebujeme umění nebo kulturu. Jsou to úplně klíčové věci, které dělají lidi lidmi a vyspělou společnost vyspělou společností. Samozřejmě tváří v tvář nedostatku bydlení se problematika umění ve veřejném prostoru může jevit jako vedlejší záležitost, ale není to tak. Umění je něco, co tvoří naši identitu a co nás posouvá dopředu. Na něj se rezignovat nesmí, protože v důsledku rezignujeme na to být lidmi. 

QA: A jak jsme na tom v Praze? 

OB: Blbě. Paradoxně v tomhle udělal pro společnost hodně socialismus – ve stanicích metra i jinde po městě jsou krásné prvky, pro které se i v tak těžké době dokázal najít prostor. Teď to jde jen hodně špatně a myslím, že je to z části rozbitostí našeho státního a městského systému, který podrývá sebevědomí. Lidé, kteří se nebojí říct svůj názor a obhajovat ho, jsou v tom procesu utlučení často ne úplně validními argumenty. A tak se debata očesává, řeší se jestli “umístit nebo neumístit” a nakonec z toho vznikají takové zvláštní počiny.

Stejný důvod vysvětluje, proč se u nás nedaří architektonickým soutěžím a kvalitní architektuře, což jsou pro mě v tomto ohledu příbuzné obory. Realita je taková, že uděláte soutěž, ta třeba i dopadne skvěle, ale její výsledky pak musíte projednat se státem. Komise, která vítězný návrh vybírá, tak nemá páku, aby řekla „Super, takhle to postavte”. Před osmi lety jsme s velkou slávou udělali soutěž na novou podobu Malostranského náměstí, od té doby se po neuvěřitelných tahanicích rozhodlo jen o tom, že se náměstí předláždí. V procesu je zapojených tolik lidí, kteří k tomu mají co říct a zároveň mají pravomoc ten projekt zablokovat, pokud se jim stoprocentně nevyhoví. S uměním to funguje stejně a mám pocit, že už nemáme moc odvahu to řešit.
 

QA: Můžou tomu nějak pomoct obyčejní lidé-obyvatelé? Co můžu udělat já nebo kdokoliv jiný, abychom se nemuseli spoléhat jen na instituce.

OB: Upřímně, je to dost těžké. Tohle zkrátka není věc, kterou by vyřešila sousedská setkání – ta jsou fajn v detailu, ale neúčinná pro problém jako celek. Odpovědnost je na vládě, právě ona by měla dát umění a architektuře prostor a váhu. Je to primárně politické rozhodnutí, které uvede dění do pohybu. My ostatní o tom můžeme mluvit v médiích, hádat se na Facebooku, Problematika se dá popularizovat, vytvářet skrze ní společenský tlak, ani to ale nezaručí, že se něco opravdu stane. Tím ale určitě nechci říct, že by se lidé neměli snažit kultivovat jejich okolí a poukazovat na to, že na prostředí, ve kterém se pohybují, jim záleží. Okolí lidi formuje, a i když se to děje postupně, nenápadně, ve finále každého posouvá nějakým směrem. 

QA: Ve vztahu k architektuře a umění jste zmínil minulý režim. Tehdy umění pomáhal zákon, podle kterého do něj bylo třeba investovat 2-4 % finančních prostředků z každé stavby. V posledních letech se podobné návrhy zase začaly zvedat. Je tohle řešení?

OB: Může to být cesta, i když to není dlouhodobé řešení. Praha tohle udělala už v předchozí koalici – ustanovila 2 % na umění, existuje k tomu tedy nějaký balík peněz i komise, ale pořád se přemýšlí, kam ty peníze vlastně dát. Není to tak, že by město aktivně hledalo a vytipovávalo možnosti, nebo že by umění bylo součástí investic. Většinou se někde vyhrabe socha a pak se přemýšlí, kam ji dát. Problém je, že jsme zdědili město s obrovskou historií, která je sice krásná, ale paralyzuje nás v procesu rozvoje. Každý má strach s čímkoliv pohnout, takže se tady objevují spíš tendence nechat všechno tak, jak to je, protože tím se nedá nic pokazit. Ale zpátky k té otázce – myslím si, že povinné peníze do umění jsou cesta správným směrem, je dobré to v zákoně mít, protože tím jako společnost dáváme najevo, že je to pro nás důležité. Jakýkoliv fond nás ale neomluví z debaty o tom, jak a kde ho použít. 

QA: Co kdyby se podobná podmínka nastavila pro developery? Povinnost investovat část jejich vlastního rozpočtu do umění tak, jak oni sami uznají za vhodné? 

OB: Tam je to složitější a hodně záleží na tom, kde a co se staví. Úplně běžná výstavba, třeba bytová, by měla být kvalitní. To je stěžejní. Ideálně tvořená ve spolupráci s různými architekty. Neměl by to být vizuální koncert za každou cenu, optimální je, aby si lidé nového bytového domu spíš nevšimli. Pokud už tak výrazný dům je, bylo by nejlepší, aby měl nějakou veřejnou funkci nebo stál na takovém místě, kde si tu extravaganci ve struktuře města zaslouží. Ve městské zástavbě by měly vystupovat galerie, radnice nebo třeba univerzita. Pokud má běžný developer dobré architekty, tak bych se vůbec nebál toho, že se to na realizaci neprojeví i bez povinných investic do umění. Nutil bych proto developery spíš do toho, aby si brali co nejkvalitnější architekty a aby je střídali –často je to tak, že jeden developer má svého dvorního architekta a ten, i když je sebelepší, má prostě nějaký rukopis.

QA: Tím jste mi nahrál na další otázku. V Karlíně vzniká bytový dům Fragment, který spojuje architekturu a umění a dostává ho do veřejného prostoru. Projekt je ale na bytový dům poměrně výrazný.

OB: Kdyby byl Fragment řadový dům nebo součástí bloku, byl by jeho návrh hodně přepálený. On ale vyroste na dost komplikované parcele, kde se sbíhají komunikace, navíc před barokní Invalidovnou. To místo je v něčem specifické a myslím, že ta parcela si takový dům zaslouží. Samozřejmě, kdybychom byli třeba v Mnichově, tak tam pravděpodobně s podobným projevem nevyroste obytný dům, ale třeba městská knihovna, ale tak to prostě u nás je a existují podmínky, které zkrátka nemůžeme ignorovat – že parcela má nějaké vlastníky a oni mají své zájmy. Řada evropských měst sice takové kompetence má, to ale těžko můžeme vyčítat investorovi, který se snaží něco postavit.

QA: Není to spíš problém městské kasy? Pokud Praha nemá na to zainvestovat novou knihovnu nebo jiný veřejný projekt, pak si místo vezme někdo, kdo ty peníze má.

OB: Obecně rozvoj města není jen o financích nebo o povolování, ale je to celá sada nástrojů, ve kterých jsou i možnosti nakládání s pozemky, a to i s těmi, které město nevlastní. Město může dělat objemovou regulaci, má možnost různých daňových pobídek pro investory, odpuštění daní nebo naopak nastavení daní vyšších. Město může být – a většinou taky je – investorům dobrým partnerem. U nás to takhle nefunguje.

QA: Dokážete být konkrétnější? 

OB: Jedna věc je, že máme v Česku příliš mnoho obcí. Je jich tady něco málo pod 6300, třeba v sousedním Polsku, o kterém jsme mluvili, je to okolo 700. Náš systém je extrémně složitý a zároveň obrovsky rozdrobený, což samozřejmě vede k tomu, že se špatně řídí. Další věcí je centralizovaný systém, kdy stát stojí nad samosprávou města a má kompetence rozhodovat. Stát by se neměl bát nechat města rozhodovat samy, protože se mu to bohatě vrátí nejenom na financích. Je normální, že města jsou tahounem ekonomiky státu a ty k nim podle toho přistupují – ptají se měst, co dalšího by pro ně mohly udělat. U nás je to přesně naopak. Důležité je tady upozornit na to, že situace se nedělí na země západní a pozůstatky východního bloku, protože reformou úspěšně prošlo třeba i Slovensko nebo Polsko.

QA: Pojďme zpátky do Prahy. Jaký nejdůležitější úkol má teď na stole váš úřad, tedy Institut plánování a rozvoje?

OB: Institut je koncepční pracoviště města a má hodně široký záběr od ekonomiky až po detaily veřejného prostoru, jako je právě umění. Jednoznačně nejdůležitějším úkolem je teď ale nový územní plán pro Prahu – Metropolitní plán – kde se státem dohadujeme jeho finální podobu. Jsme na dobré cestě, už ale měl být hotový dávno.

QA: Co nový Metropolitní plán pro Prahu a její obyvatele znamená?

OB: On ten plán sám o sobě nic nemění. Spíš umožňuje. Když budou Pražané nebo lidé, kteří město řídí chtít, můžou podle něj stavět daleko kvalitnější a citlivější město, než podle současných pravidel. Plán samotný to nezařídí, ale dá se vyplnit podstatně lépe, než ten stávající. Ten řeší jen funkce v území, ukazuje plochy pro bydlení, pro veřejnou vybavenost, pro zdravotnictví… To je sice potřeba, ale současný plán vůbec neřeší charakter lokality – velké sídliště na okraji Prahy nebo třeba Dejvice jsou úplně odlišné lokality a podle toho je třeba k nim přistupovat. Teď máme na všechny čtvrti pořád stejné kladivo.

QA: Kde byste vy sám rád viděl Prahu za 20 let? Díky vaší funkci je to zčásti i ve vašich rukou.

OB: Byl bych rád, kdyby se nové čtvrti stavěly v daleko vyšší architektonické kvalitě, než je tomu dnes. Trochu se to už mění, ale zatím velmi pomalu a my zase nemáme tolik volného prostoru, takže se nám může stát, že se k té potřebné kvalitě nedobereme v době, kdy ještě v Praze bude nějaké místo. Byl bych rád, kdybychom byli sebevědomější co se týče nové architektury a konverze budov – aby pak v místech jako jsou třeba Karlínská kasárna, mohly vzniknout stavby, které zachovají původní genius loci, ale nebudeme lpět na tom, aby v domě zůstaly kasárna. Takhle se totiž daleko neposuneme. Doufám, že se sem jednou lidé budou jezdit dívat taky na něco jiného než jen na barokní kostely a Tančící dům.

Současný ředitel Institutu plánování a rozvoje Ondřej Boháč v jeho čele stojí od roku 2016. Jeho pozice není jednoduchá – vede sice instituci, která přináší odpovědi na otázky jak a co se v našem hlavním městě bude stavět, na druhou stranu balancuje mezi zástupci města a státu, kteří mají na podobu městského plánování často dost odlišný pohled. Už na začátku své cesty zdůrazňoval potřebu dokončení nového Metropolitního plánu, který by Praze umožnil plánovat tvorbu města citlivěji vzhledem k rozdílnosti jednotlivých čtvrtí.